Blog je můj svět.

Spousta nezodpovězených otázek

5. června 2014 v 7:18 | Laura

Spousta nezodpovězených otázek

"Kdo jsi?" ptám se. Ale ona mlčí.
Pohnu rukou. Ona také. Naše prsty se střetnou na chladném skle.
Křičím na ni, ale snad neslyší. Možná taky křičí, ústa má otevřená, ale neslyším jedinou hlásku.
Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?
A ptám se já nebo ona?
Je smutná. Vidím jí to v očích, třebaže netuším, co to způsobilo. Ani nevím, kdy jsem si tohohle začala všímat u lidí. Ale teď mám pocit, že vím. A že ona je smutná.
Nelze ji obejmout přes chladné sklo. Nelze jí nic říci, protože neslyší.
Je člověk pokaždé tak bezmocný? Je to pokaždé takové jako ve pátém dílu Harryho Pottera, kdy se člověk propadne za závoj? Víte, že tam je, cítíte ho, ale nic nemůžete udělat? Je to jako zrcadlo z Erisedu, jen horší a bez vysněného přání?
Pokaždé to tak... bolí?
Vím, že mě zná. Lze to číst ze způsobu, jakým se člověku dívá do očí. Vím, že ten úsměv je falešný.
Je sama. Uvězněná za sklem, za tříštivým sklem s ostrými hranami.
Uvědomím si, že je jako Doctor. Snad jen bez TARDIS a možnosti cestovat časem a prostorem. Tvor uvězněný na jednom místě, bez vlastní podoby. Hračka, co na sebe bere pocity ostatních. A někdy, ale jen někdy, se jí podaří ukázat ty pravé.
Jako právě teď.
Chci vědět, kdo to je. Ale nejsem si jista, zda to ví ona sama.
Chci vědět, proč je smutná.
Chci ji dostat z podivného světa za zrcadlem.
Chci ji vidět šťastnou.
Ale asi toho žádám moc. A na jazyku mám spoustu otázek, které mi nikdo nezodpoví. Ani ona. Vím, že se stačí jen vzdálit, a ona zmizí, vypaří se do nitra svého světa za zrcadlem a mě nechá samotnou v ponuré realitě.
Poslední dotek. Poslední úsměv, který mi opatrně oplatí. Otočím se. Ona taky. Odejdu. A ona se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chcete abych o něčem psala tak to napište do komentáře

Ano 100% (2)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama